close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Jak probíhají talentové zkoušky

8. listopadu 2014 v 11:24 | Calwen |  Ostatní
Pomalu, ale jistě se to blíží. Někdo se na to těší, někdo je z toho přímo k smrti vyděšený. Ne nemluvím o Vánocích, ale o talentových zkouškách na střední uměleckou školu. Pokud se právě na takovou hlásíte, je tento článek přesně pro vás.

 

Světlo vs. tma

2. listopadu 2014 v 21:06 | Calwen |  Zamyšlení
https://www.youtube.com/watch?v=FHfIfGlNrx4

Většina mých vrstevníků má ráda tmu. Takovou tu chvíli Kdy se jdou opít na stodolní a svítí barevné světla nebo ti druzí, kteří mají zalíbení v metalové hudbě, kdy schovají svou někdy uměle ztrápenou duši do tmy. Každé pondělí slýchám o tom, jak si mí spolužáci užili sobotu a neděli a jak spolu byli v baru a jak se opili. Všichni si spolu tak moc rozumí a já jsem tam sama. Sedím a jako bych nebyla. Ze začátku se to zdálo fajn, ale pak se utvořily skupiny a já do žádné nezapadla. Říká se, že na střední škole je každý jiný, že to není jako na základce, kde chce být každý stejný, aby nevyčníval. Ale mně se zdá, že vyčuhuju i na střední. Co možná některé překvapí je, že mi to nevadí a možná jsem i ráda.
Nikdy jsem neměla nejlepší kamarádku, jen jsem si to myslela. Nikdy za mnou někdo jen tak nepřišel, aby si se mnou popovídal. A mě to nikdy nevadilo, možná když jsem byla malá, ale teď už vím, že je to lepší, protože mě lidé nikdy nepřinesli klid nebo štěstí do duše. Je mi fajn, když jdu do lesa, jen tak se projít nebo fotit, to je fuk, hlavní je pro mě to, že jsem sama. Nedokážu s nikým normálně mluvit, jen s blízkou rodinou což je moje máma, táta a brácha, jinak s nikým. Ani s babičkou nebo tetou, i když k nám chodí skoro každý víkend a rodiče si se všemi velmi rozumí. Nejspíš je to mé prokletí i dar. Vím, že určitě nejsem sama a ani jediná, která tohle zažívá. A určitě jsou i tací, kteří jsou sami doopravdy, a strašně je to sžírá. Mě ne.
Tak jako ostatní milují tmu, já miluji světlo. I když tma je taky krásná třeba, když jdu ráno ve tmě na zastávku kolem lesa. Mám strašnou chuť tam jít a zjistit jak to tam v noci voní, co tam létá za hmyz a kdy vstávají ptáci, kam srny chodí pít. Nebo měsíc zahalen šedými obláčky. Ale světlu se tma nevyrovná. Východ slunce na osamělé pláži, kde se jen seschlá tráva pohupuje v rytmu vln a jen paprsky slunce a vy znáte pravdu o té kráse. Nebo zářivý jarní den v kouzelných a rozlehlých zahradách. Nebo v lese na podzim, když si poslední paprsky slunce hledají cestu skrz rudé listí. Ale nejde jen o světlo života nazývané slunce, jde také o světlo duše, které nemá jméno, nelze ho popsat žádnou známou řečí lidí. Můžete ho poznat v objetí stromů i lidí, ve smíchu víl, i když ho neslyšíte, je možné ho cítit. Ale to dneska lidi nezajímá. Stále sdílejí a vytvářejí nové stránky na facebooku stylu "Miluju tě, ale vnucovat se nebudu" nebo podobné. Vím, že to lidé myslí dobře, ale neberou to vážně. Protože kdyby to mysleli vážně, nešli by druhý den ven a nehodili by kelímek, láhev nebo cigaretu na zem. Láska není jenom k člověku "ÁÁÁÁ je mi 13 už jsem velká holka a zamilovala jsem se". Pokud chcete poznat pravou lásku, musíte milovat všechno a sebe. To vše. Nic víc, nic míň.

Jdu si tak lesem a koho nepotkám?

25. října 2014 v 12:18 | Calwen |  Ostatní
Mám dobrou zprávu pro všechny, kteří doufají v návrat divoké zvěře do našich lesů. Nedávno jsem se šla projít do lesa a hned co jsem vypadla od civilizace, začala jsem fotit nastávající podzim. Šla jsem pasekou a najednou slyším šustění ve vysoké trávě. Ztuhla jsem a očekávala, co se ukáže. Tak nějak jsem počítala s kočkou, ale to zvíře, které se mi ukázalo, bych rozhodně nečekala. Pochvíli napjatého očekávání z trávy vykoukla čísi hlava. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, o jaké zvíře jde, protože jsem ho předtím nikdy neviděla. Šlo o lišku, ale nebyla tak moc rezavá. Po krátkém zírání mi do očí utekla, jakoby tu nikdy nebyla. Vím, že lišky jsou v naších lesích už dlouho, ale v tom našem menším nikdy nebyly a to jsem ho prošla křížem krážem několikrát. Taky další ze zvířat, které se ukázalo až letos je kuna. A to, které mi dělá největší radost je sova. Nevím kolik jich tady je, ale houkat začaly poprvé minulé léto. Letos jich bylo ještě víc. Jen tak dál přírodo!!!
 


Vzpomínka na léto

29. září 2014 v 19:59 | Calwen |  Tématické fotky
Fotky jsou moje, tak je prosím nekopírujte. Sice nejsou zas tak krásné, ale pro jistotu.
Další fotky pod perexem.



Učím se žít

26. září 2014 v 21:03 | Calwen |  Zamyšlení
Ano. Toto téma se teď neuvěřitelně hodí k situaci v mém životě. Učím se nebát se lidí. Učím se nebát se cestování v MHD. Učím se, že přátelé přicházejí a odcházejí. Učím se, že to co bylo do teď samozřejmost, už neplatí. Učím se, jak se chovají lidé. Učím se ve škole novým technikám a zdokonaluji nedokonalou kresbu. Učím se duchovnímu životnímu stylu. Učím se vycházet s únavou a nedostatkem svobody, se kterým se tak těžko smiřuje. Učíme se v mládí i ve stáří. To je věc, která nikdy nepřestane. Bohužel svět nám dává těžké lekce. Z některých nejde vyjít bez pláče. Ať už pláčete štěstím nebo zklamáním.
A je tak složité vzít život do vlastních rukou. Je totiž velmi těžký a k cíli, který neexistuje, vedou strmé schody. Někdy vám podjede noha, ale zvednete se, někdy se svalíte zpátky na začátek.
Každý se s životem učí žít jinak. Někdo bere všechno pozitivně, na někoho je tento život příliš těžký a neunese ho, někdo je rád vůdčí typ a svět si přizpůsobuje a přizpůsobuje ho i lidem pod sebou, kteří jej ale takový nezvládnou.

Jednoduše řečeno, naučit žít se nedá. Nikdy se totiž nedá zastavit a říct: "Myslím, že už umím žít!". Protože, když se zastavíte, život vám zase uteče.......

Proč se holkám líbí "šamponi"?

19. srpna 2014 v 20:40 | Calwen |  Zamyšlení
Poslední dobou uvažuju, co holky vidí na "šamponech". Vždycky, když jsem se bavila s kamarádkami, o tom jací se jim líbí kluci, řekly, že "šamponi", protože se o sebe starají a jsou sladcí a já nevím co ještě. Ale když přišla řeč na mě, uhlazený hošan to nebyl a nikdy nebude. A jak tak uvažuju, co se jim na nich tak moc líbí, na něco přicházím.

Proč mě lidé nenávidí?

14. srpna 2014 v 13:25 | Calwen |  Něco o mně
Kam jdu, kam se hnu, tam to je. Tak vám alespoň popíšu jeden případ.

Kde je kouzelná země

4. srpna 2014 v 15:14 | Calwen |  Zamyšlení

http://www.youtube.com/watch?v=l0rpAAAX_OA

Lidé často utíkají do světů kouzel, elfů, víl a dalších magických bytostí. Tyto světy hledají v knihách, ve filmech a často také ve své mysli. Vždyť co lepšího můžete udělat po únavném dni, než zalézt si někam se svou oblíbenou knihou a ponořit se do světa, který se zdá o mnoho lepší než ten náš.

Můj svět vypadá asi takto. Irské útesy, kamenné domy, hluboké temné lesy plné elfů, dryád, a jiných bytostí, staří Keltové, Divoká zvěř a mnoho dalšího.

Je dobré mít svůj svět fantazie, ale co je důležitější a co mnoho lidí neví, je to, že tyto bytosti a kouzla to všechno existuje i v našem světě. No v našem světě. Slyšely jste někdy o moderním čarodějnictví nebo o jemno hmotných bytostech, nebo o komunikaci se stromy? Nemyslíte, že naši předci měli přece jenom pravdu. Byly v souznění s přírodou a přírodní magií. Určitě když budete hledat to, co vás zaujme, najdete spoustu článků. Dnes je totiž moderní vracet se k našim kořenům. Jistě to najdete na různých stránkách. Třeba na blesku jsem teď zahlédla článek o tom jak vidět auru. No článkům na těchto stránkách bych nevěřila. Většinou tomu ti lidé nerozumí nebo to mají odněkud zkopírované. Tento článek jsem nečetla, ale určitě v něm už nenapsali, že auru ani nikdy vidět nemusíte a může trvat roky, než ji uvidíte. Ale co už je třeba extrém. Jednou když jsem projížděla stránku krásná.cz tak jsem narazila na článek. Podle tvaru tvých prsou lze určit…… Už nevím, co tam bylo. Jako fakt?! Ale teď jsem zabočila až moc od tématu. Tímto jsem vám jenom chtěla říct, že ne všemu zase můžete věřit.

Jde jenom o to hledat a věřit. A třeba jednou uvidíte víly. Tak co myslíte můžeme si udělat kouzelnou zemi i mimo knihy a filmy?

Čarodějka pod horou-1

31. července 2014 v 11:12 | Calwen |  Píšu
Zdravím vás všechny na dnešní svátek Lugnasad. Včera ve chvíli smutku jsem se rozhodla napsat povídku. Nevěděla jsem, o čem bude, prostě jsem začala psát. Možná bude i pokračování, ještě uvidím. Tak jo, čekám kritiku ;o).

Ošklivé káčátko

14. července 2014 v 17:52 | Calwen |  Zamyšlení
Každý z nás má v sobě nějaké to ošklivé káčátko. Ano opravdu každý. Lidé jsou k sobě totiž hodně kritičtí a vnímají hlavně své nedostatky, namísto toho, aby vyzdvihli své přednosti. Ať už jsou to nedostatky fyzické nebo jakékoliv jiné.

Určitě už se vám někdy stalo, - dámy mluvím hlavně k vám- že jste se na sebe podívaly do zrcadla a řekly jste si: "Dneska by to šlo." Ale ve chvíli kdy jste kolem něj prošly znova, jste nemohly z hlavy vypudit myšlenku, že vlastně vypadáte příšerně.
Bohužel stává se to i mě. V jednu chvíli si připadám krásná, v druhou chvíli nad sebou lomím rukama. Samozřejmě někdy mi připadá "ošklivé" i mé chování. Například, když si k lidi nepustím k tělu. Je toho spoustu co na sobě můžeme nemít rádi.

Ale víte co? Ošklivé káčátko bylo přeci jen nádherná labuť :D.

Kam dál